Všechny vlněné přikrývky z naší beskydské manufaktury a eshopu jsou vyrobené z vlny vykoupené od místních chovatelů. Přečtěte si, jak hospodaří.
VÍTĚZSLAV A HELENA TOMISOVI, chovatelé ovcí suffolk: Všechny naše ovečky se jmenují Líza
Foto Petr Hrubeš
Doma v Šenově jsme vždycky hospodařili. Náš dům stojí v nádherném údolí, kde máme rozsáhlé pozemky. Na skoro dvacetihektarové ploše máme na padesát ovcí v základním stádu a k tomu sedmdesát jehňat. Na každodenní práci jsme jen my dva se ženou. Já byl odmalička zvyklý starat se o dobytek, tak mi ani nepřijde, že by sto dvacet ovcí, beranů a jehňat představovalo nějak těžkou práci – k ruce máme samozřejmě techniku.
Teď máme čtyři plemenné beránky, každý má svoje vlastní stádo ovcí. Všichni čtyři mají průkaz původu. Ten lze získat na aukcích, kde Svaz chovatelů ovcí a koz zvířata ohodnocuje a pak jim vystavuje rodný list. Dohledatelných je díky tomu třeba i osm předchozích generací. U beranů se kontrolují zuby, hřbet, nohy... Hodnocení je přísné, za všechno se srážejí body. My chováme ovce suffolky a tam je třeba standard nemít na kůži pigmentaci. Takže když se narodí jehně s hnědou skvrnou, dál do chovu nejde. Takový beran s papíry se v Česku prodává pod deset tisíc, ale špičky stojí i dvacet. My jsme si přivezli berany z Anglie a Dánska a ti už vyšli na třicet tisíc každý. Doma je pak párujeme s našimi ovcemi – děláme jim harémy.
Před každou aukcí, která je zároveň i výstavou, ovce a beránky koupeme, aby byli pěkní na pohled. Plemenné berany stříháme tři měsíce dopředu, aby byli na výstavě ve stodenní vlně. Ale to nic není proti zahraničí – když jsme se byli podívat na Královské zemědělské výstavě v Anglii, beránky na předvádění načesávali hřebeny, a dokonce je i barvili!
Stádo stříháme dvakrát ročně. Z jedné ovce vzejde při každém stříhání dvě a půl až tři kila vlny, z beránka je jí trochu víc. Kdysi jsem všechno stříhal sám, ale teď už mi vypomáhá střihač. Sám si pořád stříhám jehnice a plemenné beránky, aby byli pěkní před aukcí.
Kdysi se ovce stříhaly ručně nůžkami, na stole nebo na lavici. Když jsem byl děcko, střih ovcí tu měl na starosti pan Jaškaz Bartovic. Když jsem mu podal ruku, jako bych chytl kus železa, jaké měl od nůžek mozoly. Dneska se ovce stříhají elektrickými strojky — novozélandským způsobem. Ovce při tom sedí na zemi a střihač si ji různými tahy točí. Sám jsem se tomu naučil přes Svaz chovatelů ovcí a koz v rámci čtyřdenního kurzu. S instruktory jsme během něj ostříhali celé velké stádo.
Ovce pozná šikovného střihače a to se pak moc necuká. Zato když je levý, zvíře se škube a utéct chce. Dobrý střihač má grif, jak ovci chytnout, aby se mu ani nehnula.
Všechny naše ovečky se jmenují Líza. Heleně stačí zatleskat, zavolat „Lízo, jdeme domů“ a všechny přijdou. Máme je tak naučené.
Když se ovečky narodí na jaře, už na podzim se stříhají. Vlnu nevozíme jen Zuzce na přikrývky, je dobrá i na pletení svetrů, ponožek. Helena teď dostala kolovrat, tak se na něm bude učit.
Naše farma je ekologická a kontrola k nám chodí každý rok. Máme to ale vlastně jednoduché – louky žádnou chemií nehnojíme, naše stáda jsou v dobrém stavu a taky nekupujeme nic neekologického. Jehňatům pořizujeme výhradně bio granule a i vitamínové lizy jsou určené pro ekologické zemědělství. Díky tomu o sobě můžeme
říkat, že jsme bio chov – bio máme nejenom jehňátka, vlnu, ale dokonce i seno.
Objevte opravdový svět vlněných přikrývek, polštářů a dalších lůžkovin v naší fajne ešopě.